O kapele

Kapela The Kingsize Boogiemen vznikla v roce, jehož přesné číselné označení si již žádný z členů přesně nepamatuje. Je to totiž seskupení drzých, ba vyzývavých týpků, jejichž smysl pro konzumaci kdečeho, spojený s mnohými výtržnostmi nejtrestuhodnějšího rázu, nezná mezí.

Říkají, že hrají blues… Pche! Co takový Mady Vótrs či Bik Voltr Hortn, Voltr Džejkops alias Lidl Voltr, Džimi Hendriks alias Džimi Tulipán, Džon Lí Hukr alias Neznám noty, neznám text, hraju blues!, Stýv Rej Vón alias Letec, Vilí Diksn alias Hučikučimen, co tito pánové na to? Nic… Všichni jsou mrtví.

Členové

Backman alias Morlor (The Kingsize Boogiemen — U vystřelenýho oka,  podzim 08)Frontman, tedy vlastně backman kapely Stanislav alias Morlor, je mimořádně nebezpečnou a zlou osobou. Neváhá zpražit publikum nehezkou poznámkou, útočící na citlivá místa bázlivé lidské duše. Na pódiu se při zpěvu či hře na foukací harmoniku neustále mračí, ba co, posluchač má dojem, že jej svou přítomností od pokračování v produkci odrazuje. Mezi jednotlivými skladbami se ostatních členů kapely amatérsky ptá, v jaké tónině se bude ta následující hrát, a to i tehdy, když touto znalostí ostatní nedisponují. Tendence otáčet se k publiku zády a přimhouřený meziskladbový pohled tohoto individua zakládají důvodnou obavu o jeho kvalifikaci k veřejnému vystupování a vůbec prosté možnosti přežít mezi ostatními lidmi. Místo zpěvu často křičí, místo hraní na foukací harmoniku často houká.

Nejmenovaný kytarista (The Kingsize Boogiemen — Woodstock Olesko, léto 09)Pokud jde o jméno kytaristy, to jest kapitolou zařazenou do kategorie utajení „Tajnější, než tajné!“. Tak bacha na to! Jeho neustálá amerikanizace běžného českého rozhovoru hláškami typu: „Jeach!!“, „UáU“, „Bič!“ apod., krádeže kol bubenických dědů, vyžrané ledničky, vomitovaná trička, ukradené půllitry, odložené hned za východem z hospody, opruzování esemeskami, neustálá touha jakkoliv nechutným způsobem získat ženu jakýchkoliv kvalit a jakéhokoliv vzezření, a to i během „hry“ na kytaru, noci ostatních členů uskupení probdělé při neustálém řádění opilého recidivisty, prasknutí šesti a více strun na jedné kytaře v průběhu pouhé hodiny a jiné vysoce zavrženíhodné hovadiny ostatním členům kapely nejen nevadí, ale tito potměšile potleskávajíce jeho zvrhlé řádění schvalují a jsou mu dokonce nápomocni. Není nezajímavé, že tato pochybná existence trhá struny také na kytaře rezofonické, tedy plechové.


Učitelskej (The Kingsize Boogiemen — klub Akord, jaro 08)Bicí nástroje ve shora uvedené „kapele“ obsluhuje nadmíru zdravý a neúnavný Martínek, jež, i přes prakticky neustálou fyzickou indispozici, nahání hrůzu všem českým a některým zahraničním kolegům. Jeho tělesná schránka, připomínající somálskou ženu po porodu, při pódiových výkonech vyzařuje auru, kterou si často publikum plete s ohňostrojem či záblesky fotoaparátů. Z negativních vlastností je třeba jmenovat náklonnost ke konzumaci alkoholu, hazardním hrám (ve kterých mimochodem nevyniká) a firemním večírkům.

Soustředěný páter během své mše (The Kingsize Boogiemen — Blues sklep, podzim 09)Jedinou výjimku, pokud jde o prohnilost a lenivou povahu účastníků tohoto „hudebního projektu“, snad tvoří jen baskytarista svatý Miroslav, jehož přezdívka „Bezcharakterní basák“ vtipnou formou dokresluje jeho nezměrnou etičnost a velikého ducha. Páterova hra na baskytaru bere dech i mrtvým, zejména ženám. Jen jeho řídký dlouhý vlas je trnem v oku pražské arcidiecézi, neboť tento zjev značně nabourává dojem důvěryhodnosti a bohabojnosti duchovního.

Spolupráci s tímto uskupením nemohu nikomu s čistým svědomím doporučit.


Matouš Bublina — Blůzový hrdina